Za několik let uplyne celé století od chvíle, kdy mezi Československem a Polskem vypukla sedmidenní válka o Těšínsko. O téhle válce se v Česku moc nemluví, vůbec se o ní neučí a až donedávna se o ní mohl člověk dozvědět tak leda z knížek a publikací vydávaných v Polsku. Přitom bych rád podotknul, že to byla v podstatě jediná válka, kterou český, resp. československý stát vedl od bitvy na Bílé Hoře.

Těšínsko, zdroj http://www.national-geographic.cz

Těšínsko (Těšínské Slezsko) je území ve východním Slezsku, ohraničené na západě řekou Ostravicí a  na východě řekou Bělou (Biala). Hlavně si ho prosím nepleťte s „Euroregionem Těšínské Slezsko“, což je pouze malá část Těšínska, vytvořená před pár lety pouze z komerčních důvodů. Těšínsko bylo odjakživa osídleno původním (autochtonním) slovanským obyvatelstvem, ke kterému se postupem staletí přistěhovávali Češi, Moravané, Poláci, Němci a jako všude i Židé. Prakticky až do druhé poloviny 19. století svou národnost na Těšínsku nikdo moc neřešil. Teprve když se začaly v Evropě „formovat národy“, i  těšínské národnostně nevyhraněné obyvatelstvo se dostalo do hledáčku „národních buditelů“ z Prahy i Krakowa. Zvláště, když díky rozvoji hornictví a   hutnictví se na Těšínsko stěhovali i lidé z Čech, Moravy a hlavně Polska. Protože slezsko-těšínské nářečí je podstatně víc podobné polštině než češtině, Polákům se dařilo obyvatele Těšínska přesvědčovat o  jejich příslušnosti k polskému národu. Češi a Němci se samozřejmě snažili ze všech sil nezůstat pozadu, ale Poláci byli ve svém snažení podstatně úspěšnější.

Podle výsledků posledního rakouského sčítání lidu z roku 1910 žilo na celém Těšínsku 434 521 osob, z  nichž 53,8 % používalo jako svůj obcovací jazyk (tzv. Umgangssprache) polštinu, 26,6 % češtinu a  17,7 % němčinu. V té době se při sčítání lidu neuváděla národnost jako dnes, ale obcovací jazyk, tedy „jazyk, kterým se mluví doma“. Uvést těšínské nářečí či jidiš jako obcovací jazyk nebylo možné. Počty německých mluvčích proto zahrnují i židovské obyvatelstvo, hovořící německy nebo jidiš. Počty polských mluvčích zahrnují i protipolsky orientované Šlonzáky (Slezany, kteří se cítili být spřízněni s Němci). Výsledky tohoto sčítání lidu byly tehdy zpochybňovány z české i polské strany.

Když v říjnu 1918 utichly zbraně a skončila 1. světová válka, bylo zřejmé, že z předválečného uspořádání Evropy toho moc nezůstane. Na troskách Německa, Rakousko - Uherska a Ruska se začaly formovat nové či staronové státy. Československo jako zcela nový státní útvar vznikal na tzv. historickém území zemí koruny české (České království, Moravské markrabství a Slezská knížectví) a na části Uherska (tzv. Horní Uhry), obydleného slovanským obyvatelstvem. Ti největší idealisté a snílci pak chtěli obnovit „české království“ v hranicích, zahrnujících nejen Čechy a Moravu, ale i celé Slezsko a snad i  Lužici (území, které dnes leží v Německu, konkrétně v Sasku). Myslím si ale, že jak Masaryk tak i Beneš byli dost velcí realisté na to, aby věděli, že ze Slezska toho Československu po válce moc nepřipadne. V  podstatě nejdůležitější bylo pro československý stát právě Těšínsko.

Polští politici se pro změnu shlíželi v polském státě z období před  dělením Polska v letech 1772–1795, kdy Polsko patřilo k předním evropským velmocem a jeho území zasahovalo daleko na východ. Proto téměř ihned po ukončení války Poláci zahájili na východě ozbrojenou kampaň, aby připojili k Polsku východní „historická území“, zvláště Ukrajinu. Slezsko mělo přijít na řadu později. 

 

Modře vybarvená území byla pod správou Nár. výboru pro slezsko, zdroj http://www.obrazyzkroniky.cz

Koncem října 1918 vznikl v Opavě tzv. Národní výbor pro Slezsko, který 1. listopadu vyhlásil poměrně velmi optimisticky svrchovanost Československa nad celým Slezskem. O pár dnů dříve vznikla v Těšíně Národní rada těšínského knížectví, která 30. října 1918 vydala manifest o  přináležitosti Těšínska k Polsku. Situace se dostala do slepé uličky, přesto se ale zástupci obou těchto orgánů dokázali dohodnout a dne 5. listopadu 1918 podepsali prozatímní dohodu o správě Těšínska, kdy menší část byla spravována Národním výborem (CS) a větší Národní radou (PL). Klíčem pro takovéto „rozdělení“ byly výsledky voleb, které se konaly ještě před vypuknutím světové války, a z nich vyplývající národnostní složení na radnicích jednotlivých obcí. Dohoda jasně stanovila, že toto uspořádání je dočasné, neznamenala potvrzení jakýchkoli územních nároků kteréhokoli státu a  předznamenávala, že celý spor o Těšínsko bude řešen vzájemnou mezinárodní smlouvou na úrovni vlád Československa a  Polska. Zatímco Češi považovali otázku Těšínska za otevřenou a v podstatě by byli ochotni i jednat o  kompromisním řešení, Poláci brali dohodu z 5. listopadu jako potvrzení rozdělení Těšínska mezi Československo a Polsko. Na území, které připadlo pod správu polských orgánů začali (v rozporu s touto dohodou) uplatňovat polskou státní moc – mj. od státních úředníků vyžadovali složení přísahy Polsku. 

Ovšem zásadním podnětem k vyhrocení sporu bylo, když polská vláda vyhlásila 25. listopadu 1918 na územích spravovaných Národní radou těšínského knížectví volby do polského parlamentu (Sejmu) a  také brannou povinnost, která znamenala odvod obyvatel Těšínska („mladých Slovanů“) do vznikající polské armády. To samozřejmě nezůstalo bez odezvy čs. vlády, která dobře věděla, že kdyby k takovým volbám došlo, vedlo by to ke ztrátě Těšínska. Neochota Poláků jednat o  budoucnosti Těšínska vedla nejdříve k ultimátu ze strany Československa a  posléze k vojenské akci.

Chtěl bych podotknout, že představa prezidenta T. G. Masaryka jako pacifisty rozhodně neodpovídá historické pravdě. Byl to právě Masaryk, který dal přes nesouhlas tehdejšího ministra zahraničí Edvarda Beneše pokyn k vojenskému obsazení Těšínska. Někteří polští historikové tvrdí, že Poláci poskytli svým rozhodnutím o  volbách do Sejmu na Těšínsku Masarykovi až toužebně očekávanou záminku k vojenské akci. Edvard Beneš, který se v té době účastnil Versaillských jednání, pak už jen bezmocně přihlížel, jak se rozjela válečná mašinerie a  vítězné mocnosti s velkou nelibostí sledují československé válečné snažení.

Československé jednotky na Těšínsku byly tvořeny hlavně zkušenými a velice dobře vycvičenými legionáři z Francie a Itálie a také dobrovolníky. Do čela čs. vojsk byl postaven tehdy plukovník Josef Šnejdárek, podle mého názoru jedna z největších osobností československého vojenství. Takže mi dovolte malé zastavení.

 

 Josef Šnejdárek, zdroj http://pomniky.blogspot.czJosef Šnejdárek se narodil v Napajedlích v rodině mlynáře. Po absolvování kadetní školy vstoupil do rakousko-uherské armády, kde velmi rychle dosáhl hodnosti poručíka. Posléze však odešel a jako vojín (byť měl nárok na důstojnickou hodnost) vstoupil do francouzské Cizinecké legie, bojoval v severní Africe a opět velice rychle dosáhl důstojnické hodnosti. Během světové války bojoval na západní frontě, působil v čs. legiích ve Francii. Ještě jako francouzský občan se vrátil roku 1919 do Československa a vedl čs. armádu v bojích na Těšínsku a na Slovensku. Dne 15. května 1920 se pokusili dva členové polské vojenské organizace Polska Organizacja Wojskowa z  rozkazu jejího vedení Šnejdárka zavraždit. Šnejdárek v té době bydlel v Orlové, v bytě svého přítele ředitele spořitelny Mezery. Atentát se nezdařil - bomba údajně umístěná pod Šnejdárkovou postelí sice vybuchla, ale poškozen byl pouze dům. V československé armádě byl Šnejdárek jmenován armádním generálem a vojenským velitelem na Slovensku. Roku 1939 Šnejdárek odešel do Francie, po jejím obsazení do severní Afriky, kde i zemřel. Jeho ostatky byly v  roce 1996 přeneseny z Casablanky do rodinného hrobu v Napajedlích. V roce 1939 publikoval svou autobiografii nazvanou Co jsem prožil. Ta byla vydána znovu v roce 1994 pod názvem Pochoduj, nebo zemři!

 

Pomníček na vrchu Polední u Bystřice, zdroj http://www.csol.cz

 

 

 

 Určitě stojí za zmínku, že pro Poláky a zvláště Poláky z Těšínska je Josef Šnejdárek dodnes velmi nenáviděnou osobností, je označován za válečného zločince, za „vraha polských žen a dětí“. Je to samozřejmě pitomost a lež, Šnejdárek byl podle svých podřízených a spolubojovníků statečný a čestný voják. Když byl v roce 2012 odhalen Šnejdárkovi a  čs. legionářům pomníček v kopcích nedaleko Bystřice nad Olší, byl „neohroženě a hrdinně“ neznámými blbci posprejován a  počmárán hákovými kříži….

 

Proti československé armádě stály méně početné, špatně vycvičené a nezkušené polské jednotky, sestavené hlavně z civilů a tzv. „milicionářů“, v jejich čele stál plk. Franciszek Ksawery Latinik. Dne 23. ledna 1919 se daly československé jednotky z Moravské Ostravy na pochod k Těšínu. Ještě dopoledne se Šnejdárek pomocí lsti pokusil přinutit polského velitele Latinika ke kapitulaci a k  vyklizení celého Těšínska bez boje, když předstíral, že vystupuje z pověření vítězných mocností. Koneckonců byl francouzským důstojníkem ve francouzské uniformě, a tak se s pomocí italského, anglického a amerického důstojníka české národnosti snažil do poslední chvíle o nekrvavé řešení konfliktu. Sám o své motivaci uvádí, že už nechtěl další vdovy a sirotky. Nakonec ale Latinika nepřelstil a doslova v poslední chvíli se celé delegaci podařilo z Těšína uniknout. Zatím už v Bohumíně došlo k prvním střetům mezi jednotkami obou armád, když do večera byl Bohumín čs. vojáky obsazen a naše jednotky se vydaly do Petrovic. Další část čs. vojsk postupovala od Ostravy ve směru Orlové, Doubravy a Karvinné (dnes Karviná – Doly), kde obsazovala šachty a strategická nádraží. Krvavé a urputné boje trvaly až do noci. Převaha československých jednotek ale byla značná, jak jsem uvedl, byli to většinou legionáři, kteří měli za sebou boje na frontách první světové války. Ani obětaví, bojovní a údajně až fanatičtí Poláci pro ně nemohli být pro svůj menší počet a  špatný výcvik vážnějším soupeřem. Třetí útočný svaz směřoval k Těšínu od Čadce přes Mosty u Jablunkova. Protože starý tunel v Mostech byl Poláky zatarasen a zaminován, italští legionáři se vrátili na Slovensko a přes Horní Lideč dojeli do Moravské Ostravy, odkud se připojili k dalším jednotkám. Další dny Šnejdárkova vojska během úporných bojů obsadila Fryštát (dnešní Karviná), Zebrzydowice (kde uštědřila Polákům opravdu zdrcující porážku) a bez boje se dostala až do Těšína. Nakonec se po sedmi dnech potyček a střetů Šnejdárek zastavil až na řece Wisle u Skoczowa v dnešním Polsku, kde se obě armády připravovaly na rozhodující střetnutí. K tomu už ale nedošlo. Francouzské ultimátum donutilo ukončit Československo své válečné tažení a ustoupit na stanovenou demarkační čáru a tím sedmidenní válka prakticky skončila. Československou vojenskou akci na Těšínsku vítězné mocnosti celou dobu nesly velmi nelibě a ministr Beneš byl na konferenci ve Versailles zahrnován protesty, výčitkami a pohrůžkami ze všech stran. Ultimátum válku ukončilo, ale spor o Těšínsko vyřešen nebyl a vztahy mezi národnostmi se ještě více vyhrotily a přivedly Těšínsko až na okraj občanské války.

Tato válka měla i temnou stránku, dodnes zdůrazňovanou polskými historiky a  komentátory – tou měla být krutost a brutalita československých legionářů. Podle polských pramenů Češi bez soudu věšeli zajatce a civilní obyvatelstvo, ve vesnici Stonava kousek za Karvinou se pak legionáři měli dopustit vraždy dvaceti polských zajatců, které podle svědků (polských) ubodali bajonety a ubili pažbami pušek. Někteří Poláci (zvláště z české části Těšínska) to označují za „Slezskou Katyni“, „bezprecedentní akt české zvůle“, „důkaz genocidy na polském národě“ atd. atd. atd. Osobně si myslím, že jako při každém válečném sporu tak i v tomto případě si obě strany asi nebudou mít co vyčítat. K incidentu ve Stonavě se pokud vím nikdy nikdo z československých či českých představitelů nevyjádřil.

Padlí polští vojáci ve Stonavě, zdroj http://images.ioh.pl/

Možná bych se měl ještě zmínit o jedné věci. Do dnešního dne přetrvává diametrálně odlišné hodnocení příčin, průběhu, výsledku a následků téhle války mezi polskými a českými historiky, komentátory a nemůžu si pomoct, pseudohistoriky hlavně z Polska. Pokud Vás toto téma tak zaujme jako mne a začtete se do dostupné české a  polské literatury, budete mít pocit, že se každý baví o nějaké úplně jiné válce. Mnozí Poláci se pak předhánějí v překrucování historických faktů a dehonestování československých vojáků a českého obyvatelstva na Těšínsku vůbec. Zvláště "geniální" je server www.zaolzie.org, který předvádí, kam až můžou někteří fanatici ve své nenávisti, ve svém vypjatém nacionalismu a šovinismu dojít. Kdo umí polsky si fakt počte.

 

Závěrem bych chtěl podotknout, že své znalosti o sedmidenní válce a problematice Těšínska čerpám zvláště z:

 

Jiří Bílek, Kyselá těšínská jablíčka, Epocha Praha 2011

Krzysztof Szelong, Plebiscit a otázka sebeurčení těšínského obyvatelstva 1918 - 1920, Těšínsko, vlastivědný časopis 1/2001

Jaromír Valenta, Arbitráž z 28. července 1920 po 80 letech, Těšínsko, vlastivědný časopis 2/2001

Milan Pastrňák, Připomenutí rozdělení Těšínska, Obrazy z kroniky obce Václavovice (http://www.obrazyzkroniky.cz) 2010

Josef Šnejdárek, Pochoduj nebo zemři!, Elka Press 1994

Michal Wollejko, Jak Czesi zrabowali Zaolzie, Uwazam Rze historia, (http://www.historia.uwazamrze.pl) 2012

a z Wikipedie, heslo "Sedmidenní válka".

 

Těch knížek, internetových článků je podstatně víc, určitě doporučuju server www.palba.cz, www.valka.cz, www.vojna.net  a mnoho mnoho dalších. Taky jsem si dovolil mít v některých případech i svůj vlastní názor.  K problematice Těšínska se určitě ještě vrátím, koneckonců - je žech tustela.