Není to tak dávno, co jsem v literatuře narazil na zmínku o bitvě u Lehnice v roce 1241. Nikdy před tím jsem o ní neslyšel (anebo jsem ve škole nedával pozor ??) a mě rozhodně lákalo dozvědět se o téhle události co nejvíc. S rostoucím počtem prostudovaných materiálů (ať českých nebo polských) mne lehnický příběh strhával víc a víc ... Přibližme si tuto událost a připomeňme, že dne 9. dubna roku 1241 se odehrála nedaleko Lehnice (město v Polsku, ležící cca 60 km západně od Vratislavi na řece Kačava) památná bitva, kde v řadách obránců Evropy bojovalo proti mongolským nájezdníkům ve jméno svého bytí a nebytí mnoho statečných Slezanů. Místo očekáváného šťastného konce pro evropské rytířstvo došlo k tragické porážce, která se navždy vryla smutným písmem do evropských dějin.

 

Podívejme se nejdříve na prapůvod tohoto konfliktu. U zrodu myšlenky podrobit si Evropu stál samotný Čingischán (přesněji snil o dobytí světa až k nejzaššímu moři na západě), který zahájil počátkem dvacátých let třináctého století expanzi Mongolů do Evropy. Tehdy Mongolové porazili Kumány (někdy také označované jako Polovce nebo Kipčaky) a vytlačili je z jejich území u Kaspického moře dál na západ. Poté se přesunuli k Azovskému moři, kde roku 1223 porazili v bitvě na řece Kalce spojená ruská a kumánská vojska, vedená kyjevským knížetem Mstislavem III. Haličským. Mongolové zamířili i na Krym a Ukrajinu, ale brzy poté se obrátili zpět k hlavním Čingischánovým vojskům. Když se po Čingischánově smrti chopil moci jeho třetí syn Ögodej, dal zelenou otcovu snu a začal připravovat další tažení na západ. Odkud se vlastně Mongolové vzali? Jak to, že příslušníci původně pastýřských kmenů, obyvatelům našeho kontinentu naprosto neznámí, dokázali ve 13. století vážně ohrozit Evropu? Tito kočovníci ze stepí střední Asie byli organizováni do rodů a kmenů, kterým vládli chánové. Čingischán (což znamená Velký chán), původním jménem Temudžin, rozdrobené kmeny sjednotil a vytvořil velmi dobře organizovanou mongolskou říši, schopnou úspěšných výbojů do okolních zemí. Podmanil si střední Asii, území dnešního Íránu, Iráku i Číny. Mimochodem – uvádí se, že Mongolsko bylo v druhé polovině 13. století druhou největší říší v dějinách lidstva (posuzováno podle rozlohy).

Protože se v pramenech jednou mluví o Mongolech, jindy o Tatarech, pojďme si tyto pojmy vysvětlit. Evropští kronikáři začali zaměňovat označení Mongolové a Tataři, resp. jako Tatary označovali všechny národnosti, které tvořily vojska velkých chánů. Tataři (Ta-ta) byli ale ve skutečnosti pouze jedním z kmenů, které tvořily základ Čingischánova vojska, byli jeho nejpočetnější a hlavní silou. Vyloženě Mongolové pak byli spíše elitou armády, řekněme jejím nejvyšším velením. Takže Mongolové a Tataři byli vlastně dvě odlišné etnické skupiny. Tataři pod vedením Mongola Bátú-chána později vytvořili chánát Zlatá Horda. Dnes bychom asi nejpřesněji označili tyto asijské nájezdníky jako národ „turkotatarský“.

Svých úspěchů a zisků dosáhli Mongolové nejen díky velkému počtu bojovníků, ale především díky vysoké úrovni válečnického umění. Pro někoho bude překvapivé, že mongolská vojska se vyznačovala také vyjímečnou disciplínou, v evropských armádách té doby nevídanou. Určení strategie a taktiky mongolské armády stálo na vynikajícím zpravodajství, bez kterého by si své výboje mohli jen stěží představit. Teprve až po přesném zmapování nepřátelských sil, terénu a politických poměrů, panujících v daném území, se začala připravovat válečná výprava. Taktika samotné bitvy pak spočívala v častém přeskupování oddílů, které dezorientovalo protivníka a znemožňovalo účinnou obranu. Lučištníci zasypávali nepřítele sprchou střel a teprve po jeho oslabení Mongolové přistoupili k boji muže proti muži. Častým taktickým manévrem byl útok, po kterém následoval předstíraný útěk k vylákání nepřítele a nakonec přišel útok ze zálohy. Tyto manévry byly pro evropské válečníky noční můrou, se kterou se jen těžko vyrovnávali. Překvapivé, a v našich končinách neobvyklé bylo to, že mongolští velitelé nebojovali v prvních řadách, ale řídili bitvu z týla. Čingischán a jeho následovníci se nebránili přejímání válečnických a také technických poznatků od podrobených národů (metody obléhání, válečné stroje apod.), a jak vidno, ono jim to fakt klapalo. Zvláště použití některých čínských „vychytávek“ v bitvách způsobovalo Evropanům šok – ať již se jednalo o využití střelného prachu, plamenometů nebo snad dokonce i bojových plynů. Vraťme se ale zpátky k Ögodejově ofenzívě do Evropy. V čele armády se objevil Bátú-chán (Čingischánův vnuk a Ögodejův synovec). Jako hlavní generál a válečný stratég byl dosazen Sübutaj, jenž vedl vojska už pod Čingischánem a stál u vítězství v bitvě na řece Kalce r. 1223. Bátú-chán započal novou vlnu invaze do Evropy v roce 1236 , přičemž se mu hned podařilo ovládnout většinu ruských knížectví (Kyjevskou Rus). Jediný, kdo se odmítl jen tak podrobit a snažil se výrazněji vzdorovat, byl vladimirovský kníže Jurij II. Vsevolodovič. Jeho vojsko ale bylo poraženo a padl i Jurij. V té době již mongolští zvědové operovali ve střední Evropě, a to ve středním i jižním Polsku a v Uhrách, což naznačovalo cíl nejbližšího válečného tažení.

V roce 1241 vytáhli Mongolové k pronásledování Kumánů, kteří Mongolům neustále leželi v žaludku. Bátú-chán totiž Kumány považoval za své vazaly, a tak když pod mongolským tlakem asi 40 000 Kumánů opustilo svá území a přesunulo se přes Sedmihradsko a Moldavsko do Uher, kde u uherského krály Bély IV. našlo azyl, chtěl Kumány ztrestat a plně si je podrobit. Béla IV. zařadil kumánské muže do své armády a později tito kočovníci zcela splynuli s maďarským obyvatelstvem. Není tedy divu, že prvním strategickým cílem mongolské výpravy byly Uhry a hlavní útok proto musel směřovat do oblasti Panonské nížiny. Ovšem jak už jsem uvedl výše, nejprve muselo zapracovat mongolské zpravodajství, které poskytlo Bátú-chánovi neocenitelné informace. Právě díky němu se dozvěděl o dynastických vazbách mezi uherským králem a ostatními evropskými knížati a králi. Znamenalo to pro něj jediné, že musel  v případě úderu na Uhry počítat se zásahem těchto evropských vladařů. V této situaci si nemohl dovolit ponechat věci náhodě a podniknul rázná a účinná opatření. Z mongolské armády vyčlenil „tumen“ (tedy asi 10 000 mužů), a vyslal jej do Polska a Slezska provést podpůrný úder a tím paralyzovat jakoukoli snahu o významnou pomoc Bélovi IV. Této skupině velel syn velkého chána Ögedeje Khadan. V únoru roku 1241 se uskutečnila průzkumná výprava (jak se říká „průzkum bojem“), které se podařilo dobýt Lublin a Sandomierz, ovšem po střetu s krakovskými rytíři pod Turskem Mongolové couvli zpět do ruských zemí. Po takovémto „oťukání soupeře“ pak v březnu 1241 vyrazila hlavní výprava, která znovu dobyla a zpustošila Sandomierz. Tumen se zde rozdělil do dvou proudů. Jeden směřoval do Malopolska, kde v bitvě u Chmielniku 18. března 1241 porazil sandomierzské a krakowské rytíře a vyplenil Krakow. Odtud pak spěchal do Slezska spojit se s druhým proudem, operujícím na severu. Ratibořsko-opolský kníže Měšek II. Kazimírovič, řečený Otylý, se pokusil odrazit nájezdníky na řece Odře a přestože byl první pokus Mongolů odražen, nakonec Měškova snaha skončila nezdarem. Měšek se po porážce u Opole odebral ke svému příbuznému, vratislavskému knížeti Jindřichovi II. Pobožnému. Ten byl snad jediným z piastovských knížat, schopným udělat řádění nájezdníků přítrž. Protože je nejen jedním z nejhlavnějších aktérů lehnické bitvy, ale i opravdu významnou osobností slezských dějin, dovolím si o něm povědět více.

Jindřich II. Pobožný (pol. Henryk II. Pobożny, něm. Heinrich II. von Schlesien) byl synem Jindřicha I. Bradatého a Hedviky Slezské (ano, té samé Hedviky, která je patronkou Slezska). Po smrti otce v roce 1238 pokračoval Jindřich II. Pobožný jako nejmocnější ze slezských piastovských knížat v úsilí o sjednocení polských a slezských knížectví a získání titulu polského krále. Manželkou Jindřicha II. byla přemyslovna Anna, dcera Přemysla Otakara I. a sestra dalšího aktéra lehnického příběhu, českého krále Václava I. (ale také sestra sv. Anežky České, například). Je známá jako Anna Lehnická, u nás Anna Slezská, ale v Polsku je také nazývána Annou Českou. S Jindřichem měli 10 dětí.

 Jindřich II. Pobožný

Díky svým politickým ambicím měl Jindřich mezi polskými knížaty nejen spojence, ale i zavilé nepřátele, což samozřejmě mělo také vliv na výsledek lehnické bitvy. Po porážce Měška u Opole Mongolové spěchali dál na západ k Vratislavi, ve které ale Jindřichův dvůr už tehdy nebyl, neboť Jindřich včas Vratislav opustil a odebral se do Lehnice. Mongolové Vratislav oblehli, snad i vypálili předměstí (některé prameny uvádí, že je zapálili samotní obránci Vratislavi), ale věděli, že se nesmí dlouho zdržovat, proto nemeškali a vydali se k Lehnici. Tam Jindřich formoval svou armádu a vyčkával na příchod posil, hlavně na vojsko svého švagra, českého krále Václava I. Jiné posily ale už dorazily, jmenujme pozdějšího velmistra Řádu německých rytířů Poppo von Oesterna s oddílem řádových rytířů, Sulislawa (bratra padlého krakovského vojvody), slezské, malopolské a velkopolské rytíře, oddíly Johanitů, Templářů, ale také slezské sedláky či horníky ze zlatých dolů v Zlotoryji (Goldberg) nebo Lwówky (Löwenberg). Bohužel, kvůli napjatým vztahům s Jindřichem nedorazil mazurský kníže Konrád. Velice často se uvádí, že bitvy se zúčastnil moravský oddíl vedený moravským markrabětem Boleslavem z Děpoltic. , ale to se mi moc nezdá. Předně – Boleslav z Děpoltic, řečený Szepiolka (což znamená nejspíš „Šišlavec“) NIKDY NEBYL moravským markrabětem, ale synem bývalého moravského markraběte Děpolta III. Především byl exulantem, tedy vyhnancem na dvoře slezského knížete (Jindřich II. byl jeho bratrancem), kam se uchýlil z důvodu nepřátelství ze strany Václava I. Takže nejsíš vedl jen malý oddíl podobných moravských exulantů. Odhady poměru sil se velmi velmi různí, mně přijde nejpravděpodobnější, že Jindřich měl k dispozici asi 6 – 8 000 bojovníků, Khadan asi tak 8 – 10 000. Jindřich II. už nemohl dále vyčkávat na příchod Václava I. a jeho posil a vytáhl do bitvy. Své vojsko sešikoval do čtyř oddílů a zastavil se na táhlém svahu kousek od Lehnice, aby tak na otevřeném terénu lépe rozvinul bojové šiky.

Přesně zrekonstruovat průběh bitvy se už asi nikomu nikdy nepodaří. K dispozici je velmi málo pramenů a o jejich hodnověrnosti se dá často s úspěchem pochybovat, zvláště když některé z nich vznikly i celá desetiletí nebo i staletí po lehnické bitvě. Nejpodrobnějším zdrojem, podle kterého je popis průběhu bitvy nejčastěji popisován jsou „„Letopisy čili kroniky slavného království polského“ z 15. století. Autorem je polský kronikář, diplomat, voják a tajemník biskupa krakowského Jan Dlugosz. Ve svém díle popsal nájezdy tak přesně a podrobně, až to budí podezření a pochyby, protože tyto informace nebyly ničím potvrzeny. Také se ale spekuluje, že je mohl čerpat ze ztracené kroniky dominikánů z Ratiboře. Jak víme, každá úspěšná bitva „návštěvníků ze stepi“ stála na účinné taktice, na které si doposud nejeden vzdorující protivník vylámal zuby. Nejinak se dělo i nyní, i když řady Mongolů prořídly zásluhou předchozích bojů především u Sandomierze přibližně o tisíc mužů. Zpočátku se bitva vyvíjela pro Jindřichovo vojsko nadějně, ovšem osvědčený postup Tatarů zmátl evropské válečníky a vehnal je do pasti. Nejprve první oddíl vedený Boleslavem z Děpoltic zaútočil s velkým nasazením na lehkou tatarskou jízdu. Postupujíc kupředu se dostal pod palbou lučištníků (zcela vyprázdnili své toulce) do obklíčení, ale poté se stáhl zpět do linie. Je pravděpodobné, že Boleslav padl v této fázi bitvy. Do víru boje se vrhl třetí oddíl s Měškem II. v čele a také druhý oddíl vedený Sulislawem. Ti prolomili mongolskou linii. Lehká mongolská jízda předstírala ústup (řízena zdálky praporky s konkrétními významy), na to se ji evropští jezdci vydali pronásledovat. Mongolové dokázali podle plánu tyto jezdce oddělit od pěchoty, načež se obrátili a napadli rytíře protiútokem z boku, a ve stejný moment zaútočila přímo těžká mongolská jízda. Měšek II. začal stahovat své jezdce z bojů. Uvádí se, že jeden z Tatarů (snad ruský zajatec) začal polsky provolávat výzvu k útěku („běh! běh!“). Tento hlas zaskočil evropské bojovníky, zvláště Měška, který toto varování považoval za varování z úst vlastního vojáka a spolu se svými vojáky uprchl z boje, dávajíc tak špatný příklad zbytku bojujících. Naopak Jindřich nezlomen udeřil a vrhl se do bitevní vřavy. Sám povzbuzoval své rytíře k boji. Tataři se docela „zapotili“, museli zapojit do bitvy i poslední rezervy a do boje snad přímo zasáhl také samotný Bátú-chán. Nakonec Jindřicha obklíčila přesila Mongolů a mohl už jen bojovat na život a na smrt. Podle Dlugosze hrstka nejvěrnějších, mezi které patřili Sulislav, vévoda hlohovský Klemens, Konrád Kondratowicz a další, se ho snažila bránit, ale marně. Jediný z nich, Iwanowicz, měl přežít, zabít několik tatarskýcb pronásledovatelů a jednoho zajmout. Jenže podle některých historiků jde o fiktivní postavu vymyšlenou Janem Dlugoszem. Jindřich se bránil útočícím Mongolům s velkou odvahou, ale v momentě, kdy chtěl pozvednutou pravou paží udeřit mečem nejbližšího protivníka, ho náhle druhý bodl kopím pod paži. Kníže se po této ráně otřásl a padl z koně na zem. Ještě žijícího jej Mongolové odtáhli do bezpečné vzdálenosti. Nijak jej nešetřili. Přikázali mu pokleknout před mrtvolu mongolského náčelníka zabitého u Sandomierze, uťali mu hlavu, nabodnuli na kopí a pozvednutou ukázali ještě stále bojujícícm rytířům, aby podlomili jejich bojového ducha. Poté ji vystavili obráncům Lehnického hradu, aby je přiměli ke kapitulaci. Ti to ale statečně odmítli.

 Jindřichova smrt

Hlavu si s sebou vítězové odvezli do Uher jak trofej Bátú-chánovi. Podle některých byla pohozena mezi jiné useknuté hlavy, podle jiných skončila dokonce v nedalekém jezeře a nikdy se nenašla. Zmíněný kronikář Jan Dlugosz tvrdí, že zvrat v bitvě způsobilo použití bojového plynu Mongoly. Je přesvědčen, že toto je důvodem tak drtivé porážky. Zmiňuje: „.Stala se nečekaná věc, v řadách nepřítele se ukázala korouhev nevšední velikosti, na které byl vymalován znak „X“ a na samém vrcholku byla připevněna hlava. V jednu chvíli se z jejích úst vyvalila nějaká pára a pak dým tak hustý a páchnoucí, že od toho puchu omdlévala evropská vojska, ustupujíc se zděšením“. Mělo by tak jít o vůbec první použití chemické zbraně na evropských bojištích. Nájezdníci nechtěli (a jistě ani nemohli) ztrácet čas dlouhým obléháním, proto vše co se dalo zničili, spálili nebo vyrabovali a odtáhli nejspíš směrem k Ratiboři a přes Moravu do Uher. Tělo mrtvého knížete zůstalo na bojišti vysvlečené ze zbroje, odrané z šatstva. Po boji jej identifikovala manželka Anna (někdy se uvádí, že to byla matka Hedvika), a to podle šesti prstů na levé noze. Tělo bylo převezeno do Vratislavi a pohřbeno v kostele sv. Františka. Pohřbena byla i těla ostatních rytířů.

 Před několika lety v tomto kostele proběhlo ohledání ostatků a tuto skutečnost prokázalo. Truchlení rodiny a poddaných trvalo celý rok. Pouze Hedvika nesmutnila nad ztrátou svého syna, stejně jako kdysi nesmutnila po smrti svého manžela. Prohlásila: „ I když bych raději viděla svého syna zdravého v jeho pozemském životě, přesto se raduji, že díky krvi, prolité pro Boha se vrátil do lůna Stvořitele, kterému i já, nehodná, svou duši s pokorou poručím.“ K takovému postoji nabádala i kněžnu Annu. Nad místem údajného skonu knížete Jindřicha a jeho rytířů byl později postaven kamenný kostelík „Svaté trojice“ stojící dodnes v obci zvané Lehnické Pole (Legnickie Pole). Kostelík už dávno neslouží náboženským účelům, v 60. letech minulého století byl odsvěcen a přestavěn na Muzeum Lehnické bitvy.

Muzeum Lehnické bitvy

Zpráva o porážce u Lehnice se rozšířila daleko na západ Evropy. Na jednu stranu budila obdiv ke statečnosti rytířů, na stranu druhou i strach a obavy z budoucnosti, poněvadž se mongolští předáci netajili myšlenskou dobýt celou Evropu. V německých zemích se dokonce uvažovalo o křížové výpravě. Po bitvě zůstala rozsáhlá území v dnešním jižním Polsku mnoho let zpustošená a vylidněná. Rozpadla se „monarchie slezských Jindřichů“ a Slezsko se dál děllilo na drobná knížectví. Stalo se tedy přesně to, co Jindřich II. nechtěl. Jeho nástupci už nebyli takového formátu jako otec či děd. Nutno podotknout, že slezská a polská knížectví nebyla Tatary porobena jako např. Kyjevská Rus, poněvadž hlavním tématem této mongolské výpravy byly Uhry. Svůj úkol v Polsku i Slezsku splnili. Mongolský oddíl se tedy od Lehnice vydal nejkratší cestou do Uher (v některých pramenech jsem narazil na tvrzení, že Khadan provedl klamný útok na Lužici, čímž odpoutal pozornost Václava I., a podařilo se mu tak proklouznout na Moravu). V každém případě Mongolové prošli Moravou a v Uhrách se pak spojili s ostatními vojsky. Do Uher dorazili až po bitvě u říčky Sájó (Slaná), která se odehrála 11. dubna 1241 a ve které byl uherský král Béla IV. na hlavu poražen, přičemž se musel spasit útěkem až do Dalmácie.. Za zmínku stojí, že této bitvy se na uherské straně nezúčastnili Kumáni (na podrobnější rozbor tu není místo, zájemce o informace odkazuji např. na Wikipedii). Taky bych se chtěl zmínit, že v české historiografii (Dalimil, ale třeba i Palacký) se často uvádí, že Mongolové Moravu zpustošili, v pověstech a bájích se často uvádí, jak „Tataři“ na Moravě řádili, viz třeba pověst o „Štramberských uších“, o „Zázraku na Hostýně“ apod. Dlouhou dobu byla příjímána jako pravdivá legenda o vítězství Jaroslava ze Šternberka nad Tatary u Olomouce. Ono to ale prý zas není až tak docela pravda. Vše nasvědčuje tomu, že větší škody na Moravě nevznikly a nebyla svedena ani žádná bitva. Dalimilova kronika zmiňuje krátké obléhání Olomouce a to naznačuje i archeologický výzkum. Dalimilovy verše se nejspíše vztahují k roku 1253, kdy na Moravu vtrhlo vojsko uherského krále Bély IV., jehož podstatnou část tvořili, jak už víme, kumánští jezdci. S největší pravděpodobností zde došlo k historickému omylu, kdy si pozdější kronikáři spletli letopočty a zaměnili Mongoly s Kumány.

Po dobytí Pešti a Ostřihomi si Mongolové na ovládaných územích severně od Dunaje zřídili základnu pro další výpady. V prosinci 1241 provedli silný útok na jižní Uhry. Zaútočili na Chorvatsko, Slavonii a zpustošili Bulharsko. Chystali se na úder proti Rakousku, bráněnému Fridrichem Bojovným, ale jeho vojsku se vyhnuli a vyplenili města u Jaderského moře. Vše nasvědčovalo, že cesta jejich dalšího pochodu, jenž se nevyznačoval pouze rozvalinami, ale také prázdnotou po obyvatelstvu odvlečeném do otroctví bude pokračovat... Plány Subuteje a Bátú-chána zahrnovaly např. útok na Apeninský poloostrov. Světlo v této temnotě nakonec přišlo v podobě zprávy o smrti vládce mongolského impéria, velkého chána Ögodeje v prosinci 1241. S ohledem na velké ztráty, vzdálenost od centra říše, nepokoje v Rusku atd., bylo jasné, že mongolské tažení na čas končí. Západní Evropa, která tak dlouho očekávala drtivý nápor, byla ušetřena. Všichni cháni se svými vojsky v Evropě se stáhli zpět do Asie, do metropole mongolské říše Karákorumu, aby si zvolili nového chána. Další výboje se musely na nějaký ten pátek odložit, konkrétně až do roku 1259, kdy Tataři ze Zlaté Hordy, znepokojeni utvořením anti-tatarského spolku, uskutečnili výpravu především proti krakowskému knížeti Boleslavovi Stydlivému. Uvádí se, že tento nájezd byl horší než ten v roce 1241, ale je to proto, že byl vyloženě loupeživý a soustředěný výhradně na Malopolsko. Do konce 13. století se uskutečnil ještě jeden nájezd Tatarů, a to v roce 1287. Ovšem krakowský kníže Lešek Černý včas udeřil na tatarské vojsko ve Svatokřížských horách (Góry Swietokrzyskie) a s pomocí uherského vojska byli Tataři odraženi.

V souvislosti s Lehnickou bitvou určitě každého napadne spousta otázek. Ta hlavní je asi jednoduchá: Proč takové fiasko? Nejhlavnější příčinou byla asi neúčinná a zkostnatělá taktika Evropanů, nepříliš velká disciplinovanost rytířů, určitě i neschopnost poučit se z průběhu předchozích střetnutí s Mongoly. Prostě pojetí válečnictví bylo u nájezdniků z východu někde jinde a proti evropským vojskům fungovalo skvěle. Velmi důležitou příčinou byla i nejednotnost Evropanů, nemožnost či neschopnost nebo snad i neochota postupovat koordinovaně a vyslat do Slezska skutečně silné oddíly vojska. O jak velké spory a nevraživost se muselo jednat, že ani hrozba mongolského vpádu na ně nedala zapomenout a alespoň dočasně se spojit v hodině dvanácté? Pro mne je nevyřešenou záhadou i role Václava I. a jeho pomoci – nepomoci. Václav byl údajně od Lehnice na jeden den cesty a měl mít k dispozici 50 000(!) mužů. No, řekl bych že toto tvrzení je dost odvážné, čekal bych tak 5 – 10 tisíc válečníků. Dobře, opevnil si české hranice (moravské už asi moc ne, jak je zřejmé z pozdějších událostí). Skutečně spěchal do Lehnice, nebo jen vyčkával „v sudetských průsmycích“? To opravdu nevěděl, že Mongolové jsou u Vratislavi? České prameny obecně uvádí, že předčasné zahájení bitvy ze strany Jindřicha bylo obrovskou chybou a že Jindřich měl na Václava počkat. Oproti tomu jsem zaregistroval v Polsku rozšířený názor, že Václav se bitvě zbaběle vyhnul, nechal Jindřicha na holičkách a jeho jedinou snahou bylo zabezpečit Čechy před mongolským vpádem, podle některých se jednalo dokonce o zradu. Verze o zradě se mi ale zdá být vysoce nepravděpodobnou. Jindřich byl Václavův švagr a Václav I. porážkou vratislavského knížete nic nezískal. Takže spíš než o zradu šlo o zbytečnou opatrnost a „vyplašenost“. Asi bych také souhlasil s tezí, že Mongolové o Václavovi věděli a Jindřicha k bitvě v podstatě donutili. V každém případě zde leží počátky polského názoru na Čechy jako na národ, který v závětří vyčkává, až jak to dopadne :-). Po lehnické katastrofě se Václav nejspíše rozhodl neriskovat polní střet s Mongoly a stáhl své vojsko z prostoru Kamiennej Gory ke Kladské kotlině k obraně hraničních pevností a důležitých přechodů – zemských bran. Také si ale myslím, že je dost nadnesené tvrzení (pro změnu rozšířené zase u nás), že se Václav I. velkou měrou zasloužil o odražení mongolského vpádu do střední Evropy a ušetření českých zemí před mongolským vpádem. Myslím, že z předchozích odstavců vyplývá, že prozatím ještě české země a západní Evropa nebyly pro Mongoly na pořadu dne. Podle některých pramenů měli Mongolové po Lehnické bitvě provést výpad směrem na Lužici (čímž Václava přelstili, protože se vydal za nimi) a pak pohodlně projeli Moravou do Uher. Tady mne hned napadá další otázka – jak to vlastně s Mongoly na Moravě bylo? Výše jsem uvedl názor, že Mongolové Moravou jen projeli a pověsti o zpustošení Moravy Tatary se vztahují spíš na Kumány v roce 1253. Jenže některé zdroje uvádí, že Bajdurova a Khadanova vojska se vrátila ze Slezska do Uher až v prosinci 1241. Tak kde do té doby mongolští vítězové od Lehnice byli? Bohužel, tyhle nejasnosti budou asi historiky trápit neustále.

Velkým problémem pro rekonstrukci tehdejších událostí je totiž nedostatek informací. Zmínil jsem už, že nejdůležitějším zdrojem informací o lehnické bitvě jsou „Letopisy čili kroniky slavného království polského“ Jana Dlugosze, ovšem ty jsou i v Polsku často zpochybňovány. Dlugosz například naznačuje, že spolu s Jindřichem II. byl po bitvě pohřben i Boleslav z Děpoltic a Poppo von Oesterna, který vedl v bitvě oddíl Řádu německých rytířů. Na základě této informace namaloval slavný polský malíř Jan Matejka obraz „Henryk II. Pobozny“ , který zachycuje pohřební obřad ve Vratislavském chrámu a kde jsou všichni tito tři padlí vyobrazeni. Jenže Poppo von Oesterna se stal v roce 1253 velmistrem řádu a zemřel v roce 1267. Takže v bitvě rozhodně nepadl.

Zhruba 6 let po bitvě vznikla zpráva s názvem „Historia Taratorum“. Vytvořil ji jistý C. De Brindia, který doprovázel papežské poselstvo k mongolskému chánu, vypravené roku 1247. Dotyčný pravděpodobně uměl mongolsky, díky čemuž získal informace o nájezdu do střední Evropy (dvě kapitoly věnoval událostem na území Polska.). Má také zmiňovat bitvu Mongolů na Moravě, ve které byli Mongolové poraženi! Cenným pramenem je kronika Velkopolská, doba jejího vzniku se odhaduje na 13. - 14. století. Dalšími jsou pak Slezské a krakovské letopisy, letopisy jindřichovských cisterciátů a dávný vratislavský letopis z druhé poloviny 13. století.

V Polsku je tato bitva často připomínána, protože jsou skutečně hrdi na knížete Jindřicha Pobožného, který se odvážil postavit hordám nájezdníků z východu i za cenu nejvyšší. U nás se o této bitvě dovídáme jen sporadicky, tento článek snad pomůže tuhle mezeru zaplnit.... Kromě piety k padlým hrdinům se asi nedá vyhnout zamyšlení nad tím, co Evropu čeká. Zamyšlení nad tím, co jsou vlastně naše evropské hodnoty, jestli jsme připraveni je chránit a bránit nebo jestli je necháme zajít v rámci jakéhosi „multikulturalismu“ . Zamyšlení nad tím, jestli se dokážeme hlásit k odkazu padlých hrdinů, nebo je necháme upadnout v zapomění.. Evropo, zasloužíme si tě?

Jindřichův náhrobek

WaldaS